Řekl bych, že šesté výročí vstupu České republiky do EU si tentokrát připomeneme pod dojmem „řecké ekonomické tragédie“ a celkového evropského vystřízlivění. Při vstupu do EU v roce 2004 měla většina občanů dojem, že naše země se stává členem takříkajíc elitního spolku, stabilní, bohaté a pospolité rodiny. Nadšení trochu kalilo, že nás tahle rodina brala trochu jako druhořadé příbuzné, kteří jsou chudí, a tak je potřeba držet si je v některých oblastech, například co se týče pracovního trhu, trochu od těla. Nicméně odstranění hranic a další zjevné výhody včetně dotací z EU fondů tyto drobné ústrky vyvažovalo.         
Za šest let členství se náš obraz v očích EU lehce změnil. Nadneseně by se dal popsat asi takto: jsou pravda trochu ošuntělí, ale ukázalo se, že umí používat příbor a mají základní civilizační návyky. Bohužel když je pustíme do čela stolu, respektive k předsednictví, ukáže se, že jsou trochu blázniví a pokud jde o to se s nimi na něčem dohodnout, například na Lisabonu, je to vždy o nervy a na dlouho.

Jak se změnila samotná EU? Je to stejná rodina do jaké jsme před šesti lety vstupovali? Není a ani nemůže být. Změnila se stejně jako zbytek světa, ať už v důsledku globální ekonomické krize nebo z důvodu posunů na geopolitické mapě. A jaké je tedy aktuální podoba unie? Osobně bych ji popsal na příkladu potřeby změnit stávající motto EU „Jednota v rozmanitosti“. Není třeba hledat hned úplně nové motto, stačí lehká parafráze. Místo jednoty bych doporučil svázanost, protože toto slovo EU popisuje výstižněji. Příkladů je řada – svázanost soustavou nařízení, svázanost a neschopnost byrokracie a řídícího aparátu reagovat na krize ve světě a dnes, jak se ukazuje, i euro, svazující ruce slabším ekonomikám, které nejsou schopny řešit své ekonomické problémy třeba prostřednictvím devalvace vlastní měny a kvůli společné měně částečně ztrácejí konkurenceschopnost.

            Nově bych navrhoval také nikoliv rozmanitost ale spíš rozpolcenost - ve smyslu zásadního rozdílu mezi tím, jak dnes unii vidí bruselští byrokraté a řada politiků a jak se na ní dnes dívá běžný občan, když už ne přímo německý daňový poplatník s vyhlídkou na to, že především z jeho kapsy má jít dar zchudlému Řecku.

            Nezatracuji EU, spojená Evropa nemá v dnešním světě podle mě alternativu, jen mám pocit, že změna, ať již motta - nebo raději koncepce a strategie evropského společenství, je více než nutná.